Laura Ondrišová, doktorandka Lékařské fakulty a CEITEC Masarykovy univerzity, získala Cenu Jiřiny Michlové udělovanou Učenou společností ČR za výjimečné vědecké výsledky studentů doktorského studia.
Ve výzkumné skupině Marka Mráze se věnuje výzkumu chronické lymfocytární leukemie a zkoumá, jak se nádorové buňky dokážou přizpůsobit cílené léčbě. V rozhovoru jsme se jí zeptali, co ji přivedlo k molekulární medicíně, proč si vybrala CEITEC a jak by své bádání vysvětlila malému dítěti.
Lauro, právě jste získala ocenění Cenu Jiřiny Michlové udělovanou Učenou společností České republiky pro studenty doktorských studijních programů – gratulujeme! Jaký to byl pocit, když jste se to dověděla a co pro vás toto ocenění znamená?
V první řadě děkuji za gratulaci! Z ocenění jsem měla velkou radost a je mi velkou ctí ho dostat. Na článku, za který ocenění dostávám, jsem pracovala mnoho let a je skvělé vidět, že práci ocenila tato významná organizace.
Jak jste se vlastně dostala k vědě? Byl nějaký moment nebo inspirace, která vás nasměrovala ke studiu molekulární medicíny?
Pro studium genetiky jsem se rozhodla, když mi bylo osm let. Maminka mi tehdy vyprávěla o vědci, který vyšetřením své DNA zjistil, že měl předky z Británie. Bylo to pro mě fascinující. Své nadšení jsem si pak ověřila na střední škole, když jsem zpracovávala SOČ na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Na základě toho jsem se rozhodla pro studium molekulární biologie a genetiky v Brně, rodišti otce genetiky Gregora Mendela, a fascinace tímto vědeckým oborem mě dosud neopustila. U molekulární medicíny jsem skončila proto, že chci svým výzkumem pomáhat lidem.
Pamatujete si ještě, co vás jako první nadchlo na hematoonkologii? Bylo to už na střední škole, nebo až během studia na univerzitě?
K zájmu o studium nádorových buněk jsem se dostala na vysoké škole díky předmětu paní profesorky Šmardové. Každému, koho toto téma zajímá, doporučuji její knihu Co nás učí nádory: Paralely v chování buněk a lidí. Paní profesorka nám ukázala, že na biologii nádorových buněk je krásně vidět, že stejně jako ve společnosti, i v molekulární biologii lidského těla je důležitá rovnováha. Přílišná aktivace nebo naopak represe byť jen jednoho genu z tisíců může způsobit obrovské škody. Nádorové buňky jsou velmi chytré – za normálních okolností s poškozenými buňkami bojuje náš imunitní systém, ale nádorové buňky dokážou ostatní buňky v těle oklamat, a dokonce je přimět, aby je vyživovaly. Úkolem nás vědců je nádorové buňky poznat, přelstít a zcela porazit.
Pracujete ve výzkumné skupině Marka Mráze, která se zabývá B-buněčnými malignitami. Jak jste se k této skupině dostala a co vás na jejím výzkumu zaujalo?
Původně jsem hledala skupinu, která se zabývá epigenetikou – tedy oborem, který zkoumá, jak lze ovlivnit fungování genů, aniž by se musela měnit samotná genetická informace zapsaná v DNA. Do výzkumné skupiny Marka Mráze jsem přišla během bakalářského studia převážně s cílem zkoumat molekuly microRNA a jejich roli v biologii nádorů odvozených z B lymfocytů. Postupně mě ale začalo víc zajímat, jak se nádorové buňky přizpůsobují cílené léčbě a jaké signální dráhy v nich tyto změny řídí, čemuž se nakonec věnuji.
Jaké to je být mladou vědkyní ve skupině tak výrazné vědecké osobnosti? Máte v týmu prostor přicházet s vlastními nápady?
Profesor Mráz nám nastavuje laťku vysoko a nenechá nás klást si v rámci výzkumu nízké cíle. Zároveň si dokáže najít čas na konzultaci našich výsledků a společně přicházíme na to, jaké kroky máme v laboratoři udělat dál a kam by se projekty měly ubírat. Má bohaté zkušenosti ze zahraničí a mnoho kontaktů, díky nimž spolupracujeme s vědci z předních vědeckých institucí jako je například Harvardská univerzita, Univerzita v Southamptonu nebo Univerzita v Barceloně. Sama jsem byla na dvou vědeckých stážích v Británii a ve Vídni.
Ve skupině máme s kolegy velmi dobré a přátelské vztahy. Vždy je s kým konzultovat výsledky a koho požádat o pomoc. Máme prostor přicházet s vlastními nápady a také si na pravidelných lab mítincích navzájem radíme, když se někdo z nás ocitne ve slepé uličce.
Věnujete se výzkumu chronické lymfocytární leukemie (CLL) a mechanismům, kterými se nádorové buňky brání léčbě. Co vás k tomuto tématu přivedlo? A jaký by tento objev mohl mít dopad na budoucí léčbu pacientů?
K tématu mě z velké části přivedl můj skvělý kolega z výzkumné skupiny Marka Mráze doktor Vašek Šeda, který mi projekt nabídl v rámci diplomové práce. Nádorové buňky se dokážou bránit našim léčebným útokům a já jsem chtěla zjistit, jak to dělají a jak jim v tom můžeme zabránit. Náš objev by v budoucnu mohl zefektivnit léčbu chronické lymfocytární leukemie a předejít nutnosti dlouhodobé léčby či vzniku rezistence na konkrétní typ léčiv.
Jaké techniky a přístupy ve svém výzkumu nejčastěji používáte? Je něco, co vás v laboratoři opravdu baví nebo vám připadá jako „vědecká magie“?
Hodně pracuji s buněčnými liniemi a s primárními buňkami pacientů, ke kterým přidávám různé látky a analyzuji jejich reakci. Jednou chci aktivovat konkrétní signální dráhu, jindy sleduji, jestli se po přidání léčiva sníží životaschopnost nádorových buněk nebo jak bojují proti tomu, aby je lék zabil. Sledujeme při tom i hladiny různých molekul RNA a proteinů.
Nejvíce mě momentálně zajímají moderní metody, které dokážou zkoumat buňku komplexně. Jde například o analýzu celých transkriptomů, tedy souborů všech RNA molekul, které buňky v danou chvíli obsahují, kde sledujeme hladiny všech RNA – ať už na úrovni skupiny buněk nebo v každé buňce zvlášť. Analyzujeme, jak se mění v různých podmínkách, například před léčbou a po léčbě.
Proč jste si vybrala pro svůj výzkum CEITEC? Jaké máte zatím zkušenosti s doktorským studiem – co vás překvapilo, potěšilo nebo naopak zaskočilo?
Svůj výzkum dělám na CEITEC Masarykovy univerzity jako studentka doktorského studia Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, kde jsem chtěla dokončit a publikovat svůj projekt z diplomové práce. Díky spolupráci s Interní hematologickou a onkologickou klinikou FN Brno máme přístup k pacientským vzorkům, které posouvají náš výzkum na vyšší úroveň.
Doktorské studium ve výzkumu je časově, mentálně a při dlouhých hodinách v laboratoři často i fyzicky náročné. Často musíme pracovat do noci a o víkendech. Na druhou stranu máme mnoho jedinečných možností vzdělávat se a růst. Velkým plusem je podpora a přátelství s ostatními doktorandy na fakultě.
Vím, že momentálně pracujete na dizertační práci – jdete v ní do hloubky současného výzkumu nebo zpracováváte nové téma? A už máte představu, kam povedou další kroky vaší vědecké kariéry?
Moje dizertační práce je ve formě komentovaného souboru článků, kde jsem buď první autorkou, nebo spoluautorkou. Zasazuji v ní naše výsledky z oblasti adaptace leukemických buněk na cílenou léčbu a hledání nových terapeutických cílů do širšího kontextu tohoto onemocnění. Moje vědecká budoucnost je ještě otevřená a jsem zvědavá, jaké možnosti mi přinese. Plánuji přesun do zahraničí, ráda bych se zlepšila v bioinformatice, v níž jsem během doktorátu získala bakalářský titul, a mohla bych tak do této oblasti vnést svou expertizu v oblasti onkologie a molekulární biologie. Láká mě ale i výzkum v oblasti autoimunitních onemocnění, kde bych mohla využít své znalosti v oblasti biologie B lymfocytů, ze kterých chronická lymfocytární leukemie vzniká.
Kdybyste si mohla vymyslet vlastní ideální výzkumný projekt – bez ohledu na rozpočet – co byste zkoumala a proč?
Ráda bych se věnovala už zmíněným autoimunitním onemocněním a zkoumala možnosti přesného cílení škodlivých imunitních buněk, které napadají naše vlastní tělo.
Jak byste vysvětlila dětem nebo babičce, co vlastně děláte? Máte nějaké přirovnání nebo techniky, které vám pomáhají popsat svou práci srozumitelně?
Popravdě, svou práci a vůbec témata z molekulární biologie vysvětluji své rodině často – hodně se o to zajímají a já jim velmi ráda odpovídám na otázky. Nejvíc mě kdysi překvapil můj tehdy šestiletý bratranec, který mi kladl překvapivě dobré otázky – vědec od narození (směje se).
Když to mám říct jednoduše, zkoumám, jak se leukemické (nádorové) buňky brání léčbě. Představte si, že jim pomocí léků zablokujeme jejich hlavní cestu, po které si jdou pro „palivo“ k přežití. Vědělo se, že některé buňky se přes tuto překážku dokážou dostat tak, že změní svou DNA – tedy si přepíšou „návod k použití“ tak, aby se lék nevázal dobře na svůj cíl. My jsme ale zjistili, že existuje i rychlejší způsob: buňky si dokážou najít úplně novou cestu, bez potřeby měnit DNA.
Konkrétně jsme zjistili, že leukemické buňky se umí na léčbu inhibitory signální dráhy BCR adaptovat pomocí aktivace jiné signální dráhy, konkrétně prostřednictvím molekuly FoxO1. Když tuto dráhu/cestu zablokujeme také, přežití buněk je nižší – a to je náš cíl: najít kombinaci léčby, která bude účinnější a zabrání vzniku rezistence.
Doufám, že náš výzkum jednou povede k tomu, že toto onemocnění zvládneme léčit rychleji, účinněji a s menší zátěží pro pacienty.
Fotogalerie
