Autor: MUDr. Vlasta Raušová
Buněčná senescence je evolučně zachovaným mechanismem umožňujícím buňkám reagovat na genotoxické, inflamační a jiné závažné formy buněčného stresu. Je charakterizována zástavou proliferace a z velké části i prozánětlivou sekrecí (SASP, senescence associated secretory phenotype), která má vliv na řadu tkáňových procesů včetně aktivace imunitního systému.
Na rozdíl od krátkodobé adaptivní senescence je dlouhodobá přítomnost senescentních buněk v organismu nežádoucí a tvoří společně s aktivací převážně inátní imunity podklady patogeneze stárnutí (inflammaging).
Kompenzatorní reakcí imunitního systému na vrstvící se zánětlivé procesy během ontogeneze je postupná změna v diferenciaci prekursorů imunokompetentních buněk v buňky s imunosupresivním fenotypem (imunosenescence). Imunosenescence přirozeně provází procesy stárnutí (age-related), avšak spojitost s věkem není jednoduše lineární. Kromě geneticky daných predispozic, je imunosenescence ovlivňována řadou získaných faktorů, které proces urychlují a prohlubují, se závažnými dopady na funkci imunitního systému jedince a rozvoj řady dalších patologických stavů.
U imunokompromitovaných jedinců je popisována akcelerace procesů stárnutí, které se podílejí na předčasném rozvoji doprovodných orgánových komplikací. Hematoonkologičtí pacienti jsou modelovým příkladem, kde se imunosenescence uplatňuje. Vliv má nejen imunochemoterapie, ale také různé formy buněčné terapie, včetně aplikace CAR-T buněk a alogenní transplantace krvetvorby (HSCT, hematopoietic stem cell transplantation). První publikované práce, ve kterých jsme se zaměřili na markery buněčné senescence ve sliznici trávícího traktu byly realizovány právě u nemocných s jeho dysfunkcí po alogenní HSCT.
Kromě hematoonkologické léčby, která významně alteruje adaptivní imunitu pacientů, přispívají k rozvoji předčasné senescence ve tkáních a orgánech další získané faktory jako jsou virové infekce. Inflammaging a imunosenescence jsou nečastěji studovány a popisovány v souvislosti s herpetickými infekcemi (CMV, EBV, HHV6), nebo s aktivitou viru lidské imunitní nedostatečnosti. Potenciálních virových vlivů je však celá řada, včetně SARS-CoV-2.
Uvedené procesy a rostoucí věk nemocných podstupujících aktivní hematoonkologickou léčbu znamenají, že se v praxi budeme stále více setkávat s nemocnými, jejichž primární onemocnění bude dobře kontrolováno moderními léčebnými přístupy, avšak chronické zánětlivé komplikace s orgánovými dysfunkcemi mohou nakonec zásadně ovlivnit jejich přežívání a kvalitu života. Ovlivnění buněčné senescence a modulace procesů s ní souvisejících budou pro udržení kvalitního života nemocných jasnou nutností. První preklinické studie již testují senolytika (látky eliminující senescentní buňky) a senomorfika (látky potlačující zánětlivé projevy senescence - SASP), léky, které mohou ovlivnit proces senescentní degenerace a dysfunkce tkání a orgánů u imunokompromitovaných jedinců.
Reference: Kuba A., Buněčná senescence u imunokompromitovaných jedinců – přesah do klinické hematologie, XXXVII. Olomoucké hematologické dny 2025, abstrakt
